O mně/ve zkratce

Moje cesta k fotografii byla prostě a jednoduše klikatá. Když to vezmu hezky popořadě, jiskřičku zájmu zažehl už první foťák, kterým jsem v deseti letech potají bral mámě ze skříně a plácal tehdy ještě drahocenný film na cvakání si tátových elpíček.

Digitální zrcadlovka mě okouzlila stejně, i když až o několik let později. Stihl jsem mezitím vystudovat úplně jiný obor, ale touha vnést do fotografie onu chemii a kouzlo člověka ve mně zůstává dodnes.

O mně/grafomanská verze

Vezmu-li to kolem a kolem, poprvé jsem držel foťák ve svých drobounkých prstíčcích dost možná ve třech letech. Byla to mámina analogová zrcadlovka Zenit s pevnou padesátkou, na kterou šetřila po prázdninových brigádách. Plýtval jsem políčky kinofilmu, jako by se nechumelilo, a snažil se o nepodařené reprodukce tátových elpíček Iron Maiden, protože Eddie, víme jak.

Už si to sice nepamatuji, nicméně věřím, že máma z mých prvních fotografických pokusů asi úplně nadšená nebyla.

Buď jak buď, díky téhle zkušenosti můžu jako jeden z mála dnes říct – učil jsem se na analogu!

K digitální fotce mě ale osud přivedl až o spoustu let později. Bylo to v prváku na vysoký a souhrou všech možných i nemožných náhod mi v rukou přistála moje první zrcadlovka Sony Aplha se setovým objektivem. Na první dobrou jsem měl v plánu ji obratem prodat, ale v životě jsem přec jenom trochu hračička a co si budeme – foťák taková předražená hračička prostě a jednoduše je. A tak začalo moje regulérní focení.

Nebo v té době spíše nefocení.

Výsledek tehdejšího snažení bych se asi zdráhal nazvat fotografií, nýbrž spíše přesvíceným čímsi, či zcela neidentifikovatelným cosi.

Nechápal jsem to; vždyť mám velkou profi zrcadlovku, však ta dělá ty hezký fotky snad sama od sebe, no ne? Snažil jsem se přijít na to, proč mi z foťáku lezou samé bílé, nebo naopak úplně černé fotky, když už tehdy kdejaký Jenda z Horní Dolní dával super fotky na právě se rodící Instagram. Tak započala moje dlouhá cesta sebevzdělávání o tom, co že to vlastně je ta clona, ISO, čas, proč by se jako mohly modelky pózovat, a proč že se to musí potom v počítači jakože ještě upravit (protože takhle krásný to prostě z foťáku nevyleze, tečka). Zde nemíním diskutovat.

Zpočátku jsem fotil snad úplně všechno – od krajinek, přes auta kamarádů, až  po portréty kamarádek v lese na pařezu. Vzhledem k tomu, že s barákem ale moc nepokecáš, jsem se stejně vyprofiloval do portrétního fotografa a začaly přicházet postupně první zakázky.

Někdy v téhle době jsem začal psát svou bakalářskou práci z oboru filozofie. A jako téma jsem si vybral Fotografii v díle Viléma Flussera. To nezmiňuji snad proto, že si tu teď honím ego, spíš abych zdůraznil, nakolik se fotografie stala součástí mého života.

Ale jo, můžu před jménem nosit titul, to zase jo.

Bakalářku jsem úspěšně obhájil a odstátnicoval. I přes focení svateb jsem se ale po vysoké musel postavit na vlastní nohy, a tak jsem začal pracovat ve státní správě. A na focení postupně ubývalo času a já začal klienty odmítat.

Ano, je to ono pověstné sezení na dvou židlích.

Všechno vyeskalovalo v okamžiku, kdy jsem foťáky pověsil na hřebík a veškeré své portfolio smazal. Jo, udělal jsem v životě spoustu chyb, ale tahle se řadí k těm vůbec největším.

A takhle nějak jsem si spokojeně žil až do podzimu roku 2023. Tehdy se mi stala asi ta nejúžasnější věc pod sluncem. Stal jsem se otcem té nejkrásnější holčičky na celém širém světě. A jako každý správný moderní rodič jedna dvacátého století jsem si svou princeznu začal fotit. Jenže mimo svých fotek jsem chtěl i takové, na kterých se svou milující partnerkou a dcerkou budu taky tak trochu i já.

Začal jsem tedy hledat. Hledal jsem, hledal, nicméně stále jsem nenacházel. Nechápejte mne špatně, ne snad, že by na jižní Moravě nebyli žádní fotografové, těch je tu, zaplať Pán Bůh, dost (a spousta jich je fakt jakože božích), ale vždy jsem narazil na to, že sice fotí hezky, ale…

...já bych to udělal jinak.

A tak ono rozhodnutí padlo; oprášil jsem svoje starý dobrý zrcadlovky, který jsem celý ty roky tvrdošíjně odmítal prodat, a vyšel s kůží na trh. Totiž nabídnout vám svůj pohled na svět skrze digitální hledáček.

Ten sice není vždycky stoprocentně technicky perfektní; fotky mám mnohdy rozostřené, špatně komponované nebo já ani nevím, co všechno se dneska na internetových fórech sleduje za parametry. Jenže o to mi zcela upřímně ani moc nejde.

Mým zájmem je totiž něco trošku jiného. Udělat člověku radost parádní fotkou.

Protože o to jde ve fotografii především. Nebo snad ne?