Portréty
Spousta lidí má z focení portrétů obavy.
"Vždyť já se vůbec neumím tvářit," nebo "nikdy jsem se nefotil/a," či zcela proprietární "však vám ze mě praskne čočka objektivu.".
Kdybych dostal padesátikačku pokaždé, co tohle slyším, tak nemusím do konce života hnout brvou. A ono se není čemu divit, když si spousta lidí pamatuje to otravné školní focení, kdy pan fotograf dirigoval celou třídu a ve výsledku jsme všichni vypadali jak naaranžovaní trpaslíci.
A to v tom lepším případě.
Já si naopak zakládám na přirozenosti. Jasně, nějaké ty pózy znám a vždy se snažím portrétovanému ukázat, co mu lichotí a co zase úplně ne. Nicméně směrodatný je pro mě focený člověk.
Z toho důvodu je pro mě focení portrétů spíše příjemnou procházkou, rozhovorem, při kterém tu a tam zmáčknu spoušť. Protože jsou to právě tyhle okamžiky, v nichž dokáži zachytit povahu člověka.
A o to jde dle mého v portrétech především.