Kterak foťáku jsem přišel

"Co to jako má bejt?" zeptal jsem se nevěřícně si prohlížejíc tajemnou tašku přes rameno, kterou mi vrazil do rukou Roman.

"Víš, já jako vim, že jsem ti říkal, že to ti to jako vrátim do neděle. Jenomže víš jak," Roman se na chvíli jakoby zamyslel, což by nezúčastněnému pozorovateli mohlo zdánlivě připomínat mozkovou příhodu, "věci se mezitim trošku změnily. Tak to ber i jako omluvu.". Ruku na srdce, on kdyby mrtvičku dostal, snad by se ani nikdo nedivil, vzhledem k jeho pokročilému fyzickému i mentálnímu rozkladu.

Mlčky jsme na sebe v daný okamžik oba hleděli. Nechápavě jsem těkal očima z Romana na brašnu a zase zpátky. Roman pro změnu těkal očima všude po okolí. Snad jako by někoho hledal. Nebo vyhlížel.

"Romane, ale já chci peníze. Vzal sis ode mě peníze a ty mi taky vrátíš! Co to na mě tady zkoušíš zase za podrazy?" po vzoru svých oblíbených hrdinů osmdesátkových akčňáků jsem se pokoušel zvýšit hlas, což v kombinaci s mou, řekněme jakoukoliv, rozhodně ne však akční, postavou muselo vypadat přinejmenším zvláštně.

Asi nejvíc "akční" fotka, na který jsem. Je stará přes deset let.

Ne ale pro Romana. A jeho paranoidní povahu.

"Né, počkej. Já vím, já vím. Měl jsem ti vrátit prachy. Ale jak jsem říkal. Věci se změnily," Roman si nervózně vrazil svůj nažloutlý ukazováček mezi zuby a začal šmátrat po brašně v mých rukou. Otevřel kovovou přesku a následně i zip. A vytáhl z černé brašky foťák s velkým objektivem. Vrazil mi jej do druhé ruky a pokračoval: "Tohle, tohle má cenu pětadvacet tyček. Ověřoval jsem si to v zastavárně. Je to jednou tolik, než kolik ti visim. Ber. Ber to jako odpustek za zpoždění.".

Zapálil si cigaretu, přešlapujíc na místě. Čekal na mojí reakci.

"Romane, ale co mám kurva dělat s foťákem? Proč si ho neprodal v tý zastavárně, když už si tam byl? Mohl si mi vrátit tolik, co mi dlužíš a zbytek si snad nechat, ne?"

Pohlédl mi do očí. Už z jeho pohledu jsem předem znal odpověď, ale stejně jsem tak nějak doufal, že mě překvapí nějakou srdceryvnou příhodou. Znáte to, takový ten pocit, když do něčeho narazíte v autě a stejně kdesi hluboko uvnitř věříte, že to byl jenom plast.

A on to nebyl plast.

"Když on nebere čorky, nó," vypadlo po chvíli váhání z Romana. Nepřekvapil mě. A tak jsem se před nějakými více než deseti lety dostal ke svému vůbec prvnímu foťáku, Sonáči Aplha 450 se setovým objektivem. Pod hodinama na čáře v centru Brna. Situace byla víceméně jednoznačná; buď skončím s foťákem, nebo s ničím.

Foťák jsem měl nějakou dobu pohozený v brašně někde ve skříni, a tak nějak předstíral, že vlastně neexistuje. Podobně, jako to dělám s problémy. Stejně jako nějaký zpropadený Roman. Mimochodem, od téhle příhody jsem Romana viděl už jenom jednou, kdesi u kampusu. Seděl na zastávce a spal. Ve dvanáct odpoledne. To bylo koneckonců pro tuhle personu typické.

Není to asi úplně typický způsob, jak se jeden dostane ke svému vůbec prvnímu foťáku, dokonce k zrcadlovce. O focení jsem věděl absolutní prd. Neměl jsem nejmenší zdání, kolik taková věc vůbec stojí, natož jak se ovládá. Chtěl jsem foťák po Romanově vzoru donést do zastavárny a doufat, že nekecal více než obvykle a ta věc má alespoň nějakou cenu. Jenže. Pak mi došlo, jestliže je to ukradený foťák, nemůže mě ten bazarista udat?

Sakra, já nebudu mít průser kvůli Romanovi. Znova už určitě ne.

Z úplně prvního focení

Nicméně přišlo zkouškový a jak už je všeobecně známo, to je časový úsek, kdy člověk dělá milióny naprosto zbytečných věcí, než dělat skutečně má. Tak jsem si řekl, proč nepřijít tomu focení na kloub. Přeci jen, psal se rok dva tisíce dvanáct a už tehdá fotil kdejaký Franta z Horní Dolní. Jasně, telefony už existovaly, ale fotit se s nimi ještě nedalo nic víc, než taháky na přednášky. Minimálně tedy z těch, co jsme tehdy mívávali po kapsách. Důležitější však bylo, že světlo světa spatřil všemi proklínaný (a našimi rodiči dnes toliko opěvovaný) Facebook. A na těch bylo hrozně trendy, vytvořit si stránku typu jméno plus photography.

Řekněme si to na rovinu; drtivá většina fotek vyskytující se na těchto stránkách byla otřesná. Jedna jako druhá, akorát "modelka" se lišila. Fotky u plotu, u zdi, na pařezu, za stromem, za dubem, na louce, nad loukou, apod., holky koukající jakoby přes rameno zasněně kamsi do dáli, a blablabla. A k tomu všemu ty oduševnělé popisky jako "Nevinná víla uvězněna v proudu času" (a na fotce holka v šatech na louce). Zkrátka a jednoduše, ty fotky byly tuctový. Většinu sledujících tvořili kamarádi a ony "modelky".

A jednou z těchto "modelek" byla i moje někdejší a tehdejší přítelkyně. Byly to přesně její fotky, který mi po každém přihlášení na FB vyskočily na homepage. Nebudeme si tady mazat med kolem pusy, i sebevíc tolerujícího partnera prostě a jednoduše naštve, fotí-li jeho holka polonahý fotky s cizíma týpkama.

Protože je to přece profesionál a nikdy se nic nestalo. A tvoří přece art. Takový ty Nevinný víly uvězněný v proudu času.

No ale stalo.

Ale to jsem se dozvěděl až po letech.

V mé úžasné, tehdy circa dvacetileté mysli tak uzrálo ono osvícené rozhodnutí: budu fotit taky! A vůbec v tom není náznak naschválu, nebo tak něco. To chraň Bůh. Tak jsem vytáhl Romanův suvenýr ze skříně a rozhodl se fotit ten, jak se s oblibou říkávalo, art. Nebo se tak přinejmenším tvářit.

A tam to všechno začalo.